Alba pro moje holčičky

Na úvod je třeba podotknout, že moje holčičky už nenosí na culíčkách berušky. Dokonce už se obejdou bez maminky. Jsou totiž dospělé. Té starší je 22 a té mladší 18. Pro mě to ale holčičky budou vždycky.
Moje kamarádky scrapařky, které mají malé děti, mají proti mně obrovskou výhodu. Fotí na digitální foťáky, takže mají mraky fotek. Z těch si vyberou ty nejkrásnější a tvoří. Já jsem začala dělat alba svým dcerám před rokem. Nejen že jsem měla zpoždění 21 a 17 let, ale fotky musím brát, jaké jsou. Tehdy jsme fotili na filmy, takže fotek je málo a kvalita pochybná. Jiné ale nejsou. Přesto nechci, aby se jen tak válely v šuplíku.
Do alb dělám dvoustrany (samozřejmě kromě těch prvních - lichých).

Ke zdobení používám různě potištěné papíry, kytičky, hřebíčky, samolepky apod.

Samozřejmě nesmí chybět journaling, který většinou píšu rukou. Něco mám zapsané, ale většinu těch věcí si pamatuji, což se zdá být neskutečné, vzhledem k tomu, že často neudržím myšlenku ani pár sekund :)

Stránky nedělám postupně, ale podle nálady. A taky podle toho, jestli se mi třeba nedostane do ruky skvělý sketch, na který mám dost fotek. Ty jsou totiž opravdu velkým problémem. Od většiny fotek nemáme ani negativy, natož abychom je měli v digitální podobě. Takže si je neupravím, velikost je předem daná a o kvalitě jsem už psala výš.

Jako podklad mám nejraději jednobarevné papíry, které doplňuji potištěnými.

Focení mi tedy opravdu nejde. Víc stránek zatím nemám. Vždycky mi do toho totiž leze výroba něčeho jiného - přáníček, cestovatelských alb anebo památníčků (o těch až jindy).
Ještě jedna perlička na závěr. Když jsem se asi před rokem a půl rozhodla, že s těmito alby začnu (a práci na nich si opravdu vychutnávám, takže to moc rychle nepřibývá), bylo třeba fotky roztřídit.
Zhruba kolem věku šesti měsíců si moje dcery byly dost podobné, takže na některých fotkách jsme je rozeznávali podle situace nebo oblečení. Co byl ale opravdu zážitek, bylo určení doby, ze které fotka pochází. Ačkoliv už tehdy šel dát na fotku datum, nechtěla jsem to, protože mi to připadalo ošklivé. Co bych za to ovšem dala, když jsem fotky třídila! Takže nám to zabralo celý jeden den a debata nad fotkami se odvíjela asi takto: " Tady jsi ve třetí třídě, viď?" "Ne, to musí být dýl, protože tenhle svetr jsem dostala od Ježíška až ve čtvrtý." " A co tady?" " Tady jsem starší než tamhle, protože tu mam delší vlasy, ale támhle ty krátký, to je až potom, protože mezitím jsi mě ostříhala..."
A takhle jsme pokračovaly celý den. Bylo to dost náročné, takže na závěr se hodí už jen - Digitální foťák budiž pochválen!