Alba pro moje holčičky

Na úvod je třeba podotknout, že moje holčičky už nenosí na culíčkách berušky. Dokonce už se obejdou bez maminky. Jsou totiž dospělé. Té starší je 22 a té mladší 18. Pro mě to ale holčičky budou vždycky.
Moje kamarádky scrapařky, které mají malé děti, mají proti mně obrovskou výhodu. Fotí na digitální foťáky, takže mají mraky fotek. Z těch si vyberou ty nejkrásnější a tvoří. Já jsem začala dělat alba svým dcerám před rokem. Nejen že jsem měla zpoždění 21 a 17 let, ale fotky musím brát, jaké jsou. Tehdy jsme fotili na filmy, takže fotek je málo a kvalita pochybná. Jiné ale nejsou. Přesto nechci, aby se jen tak válely v šuplíku.
Do alb dělám dvoustrany (samozřejmě kromě těch prvních - lichých).

Ke zdobení používám různě potištěné papíry, kytičky, hřebíčky, samolepky apod.

Samozřejmě nesmí chybět journaling, který většinou píšu rukou. Něco mám zapsané, ale většinu těch věcí si pamatuji, což se zdá být neskutečné, vzhledem k tomu, že často neudržím myšlenku ani pár sekund :)

Stránky nedělám postupně, ale podle nálady. A taky podle toho, jestli se mi třeba nedostane do ruky skvělý sketch, na který mám dost fotek. Ty jsou totiž opravdu velkým problémem. Od většiny fotek nemáme ani negativy, natož abychom je měli v digitální podobě. Takže si je neupravím, velikost je předem daná a o kvalitě jsem už psala výš.

Jako podklad mám nejraději jednobarevné papíry, které doplňuji potištěnými.

Focení mi tedy opravdu nejde. Víc stránek zatím nemám. Vždycky mi do toho totiž leze výroba něčeho jiného - přáníček, cestovatelských alb anebo památníčků (o těch až jindy).
Ještě jedna perlička na závěr. Když jsem se asi před rokem a půl rozhodla, že s těmito alby začnu (a práci na nich si opravdu vychutnávám, takže to moc rychle nepřibývá), bylo třeba fotky roztřídit.
Zhruba kolem věku šesti měsíců si moje dcery byly dost podobné, takže na některých fotkách jsme je rozeznávali podle situace nebo oblečení. Co byl ale opravdu zážitek, bylo určení doby, ze které fotka pochází. Ačkoliv už tehdy šel dát na fotku datum, nechtěla jsem to, protože mi to připadalo ošklivé. Co bych za to ovšem dala, když jsem fotky třídila! Takže nám to zabralo celý jeden den a debata nad fotkami se odvíjela asi takto: " Tady jsi ve třetí třídě, viď?" "Ne, to musí být dýl, protože tenhle svetr jsem dostala od Ježíška až ve čtvrtý." " A co tady?" " Tady jsem starší než tamhle, protože tu mam delší vlasy, ale támhle ty krátký, to je až potom, protože mezitím jsi mě ostříhala..."
A takhle jsme pokračovaly celý den. Bylo to dost náročné, takže na závěr se hodí už jen - Digitální foťák budiž pochválen!

Maroko

Tato alba jsem dělala celkem tři. Jedno pro mě, druhé pro kamaráda Aleše, který byl v Maroku se mnou, a třetí pro mého manžela, který jel po jiné trase než my s Alešem, a proto měl jiné fotky.
Základem byla kartonová alba od Kety. Ta jsem natřela akrylovými barvami, tentokrát jen zeleně. Na titulu jsou naše fotky, abych rozeznala, které je čí.
Fotek byla zase spousta, proto jsem opět využila různé vložené stránky, ale na rozdíl od Argentiny jsem si dávala pozor, aby toho nebylo moc. A jaký byl výlet?
Důvodem naší (rozuměj Aleš a já) cesty do Maroka byla přítomnost mnoha našich kamarádů a mého manžela v této zemi. Ti se stali účastníky tehdy prvního ročníku Intercontinental rally. Závodí se po stopách starých Dakarů a cesta vede právě přes Maroko.
Maroko je země blízká, dostupná vzdáleností i cenově, máme s ní bezvízový styk, takže nám nic nestálo v cestě. Kluci odjeli o několik dní dřív, ale my je dohnali letadlem a autem z půjčovny (jak jinak).
První noc jsme spali v autě u opuštěné benzínky. Byla strašná zima. Byli jsme tam v únoru. Maroko má ve vnitrozemí celkově vysokou nadmořskou výšku, takže je podnebím blíže k nám než k Egyptu. Při přejezdu pohoří Atlas jsme byli ve výškách okolo 2500 m. n. m. a sněhu tam bylo opravdu dost. Je třeba dodat, že jsem se na mapu dívala pouze z pohledu naší trasy a povrch jsem jaksi přehlédla, takže jsem si sbalila oblečení "do Afriky". Nejteplejší část byla fleecová VESTA, a tu jsem si vzala jen proto, že jsem kdysi slyšela, že účastníkům Dakaru v poušti zamrzly přes noc chladiče. My se do pouště taky chystali, tak jsem se "na to připravila". Ráno jsme (ačkoli byla zima) obuli sandály, natáhli trička a kraťasy a vydali se vstříc dobrodružství. Sluníčko svítilo, v autě bylo zatopeno, takže Afrika jako fík. Při první zastávce na čůrání jsme natáhli dlouhé kalhoty, nasadili ponožky a teplé boty a oblékli mikiny. Vzápětí jsme vjeli do oblasti s téměř metrem sněhu. Kraťasy a sandály už jsme nevyndali.

Kluky jsme dohnali večer na okraji pouště Erg Chebbi. Kupodivu tam také byla zima. V noci -4°C. Spali jsme ve stanu. Usnula jsem až když ráno Aleš nastartoval auto a zatopil. Ovšem spala jsem jen chvilku, protože jsem musela navigovat. 

S klukama jsme měli společný cíl, ale jeli jsme po jiných trasách. My jsme si s tím renoltíkem do terénu přece jen netroufali. Abychom si nemysleli, že jsme jen na výletě, obdrželi jsme seznam věcí k nákupu. Kluci závodili, takže samozřejmě neměli na nákupy čas. Jedna z položek byla i teplá deka. Původně jsem si myslela, že v Africe přece nemůžeme sehnat teplou deku. Omyl. Maročani jsou chytřejší, než jsme si mysleli a na nevybavené evropany jsou připraveni. V jednom malém městečku byl na tamní poměry obrovský obchod plný teplých dek. Tak už jen chleba, kafe... 

Příjemný večer rychle utekl. Byli jsme trochu více na jih a poušť už byla dávno za námi, takže se v noci spalo dobře. Další den, další cesta. V klidu jsme si zastavili na svačinku, když se rozdrnčel telefon a my jsme dostali úkol. Ani chleba, ani deky. Nové čelní sklo na toyotku. Hupli jsme do auta a hnali se do cíle, abychom sehnali pomoc co nejdřív. Na místě jsem zjistila, že pan domácí z našeho kempu mluví pouze francouzsky, zatímco já jen anglicky. Požádala jsem tedy jednoho z pořadatelů, který se přiznal ke znalosti francouzštiny, aby mu to přeložil. Ten dovedl pana domácího k nějakému autu, ukázal na okno a pomalu, nahlas a zřetelně řekl NOVÝ. Česky. Naštěstí dorazil můj manžel se svým rozbitým oknem a pak už ruce a nohy na domluvu bohatě stačily. Jeden telefonát, přiběhl majitel místní opravny. Slovo dalo slovo, plácli si a manžel zaplatil polovinu peněz. Pan domácí nás ještě upozornil, že sklo bude až kolem půlnoci, protože pro něj musí do Agadiru. Tři sta kilometrů. Volný čas jsme využili k procházce po městě. A ejhle šéf servisu seděl v předzahrádce místní hospůdky se spoustou kamarádů a vesele se bavili. Trochu jsme znejistěli. Jenže Maroko je země, kde chlapské slovo a podání ruky má váhu. Na rozdíl od "vyspělé" ČR. O půlnoci přijel šéf se dvěma servismany a novým originál sklem. Stačilo jim pár minut a okno bylo vyměněno. Manžel doplatil zbytek a všichni byli spokojení. Mimochodem tu dlouhou cestu pro sklo si do ceny nezapočítali. 

Ráno jsme se se všemi rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. Ještě jsme se chtěli zastavit v Marakeši, tak aby nám neuletělo letadlo.

V Marakeši jsem si vyzkoušela několikrát smlouvání. Šlo to skvěle. Kromě nádherných šálů pro mé dcery jsem si přivezla i méně krásné šité velbloudy, které jsem vlastně vůbec nechtěla, ale to nevadí, vyšli levně.

Casablanca, odkud jsme letěli, je z Marakeše jen kousek po skvělé dálnici. Poslední noc v Maroku stylově v autě u benzínky. Brzy ráno do letadla a domů. Manžel se mi taky vrátil, ale až za tři týdny, protože jeli mnohem dál. Ale to už je jiné album.