Argentina naposledy

Po týdnu zběsilé jízdy při Rally Dakar nám začala dovolená. Přestalo každodenní dohánění konvoje, stovky ujetých kilometrů během pár hodin a začínal relax. To byl plán, realita byla jako obvykle někde úplně jinde, ale to trochu předbíhám.
V Mendoze jsme se vydali na severovýchod, abychom překonali zhruba 1800 km k vodopádům Iguazú, s malou zastávkou v jiném parku. Zkraje cesty jsme přibrzdili pro pár informací v informačním centru v malé vesničce. Pan domácí nám nabídl hned snídani a byl velice milý a vstřícný. Dostali jsme výborný čaj a domácí marmeládu. Vzal nás taky za dům, kde už se chystali na setkání s přáteli u pečeného selátka. To se peče zcela odlišně od našich zvyklostí a my jsme to na naší cestě viděli už vícekrát. Zatímco u nás se vepřík napíchne na tyčku a pak se k němu hledá trouba (myslím trouba, co ho bude pořád otáčet), v Argentině vepříka rozříznou a roztáhnou naplacato jako vydělanou kůži, připevní k roštu a pak pečou z jedné nebo druhé strany. Troubu nedělá nikdo, baví se všichni.
Po krátkém odpočinku jsme vyjeli dál. Do národního parku Ischigualasto - Valle de la Luna jsme to měli jen pár kilometrů. Jedná se o rozsáhlé území, které se skládá z několika druhů usazených hornin. Krajina je zcela bez života, ale rozmanitost a barvy skal vám to vynahradí. Vyhlídková trasa se projíždí autem pod vedením průvodce, který pečlivě kontroluje, jestli se mu někdo neztratil. Projeli jsme okruh asi 40 km s několika místy na focení a název Měsíční údolí jsme uznali jako naprosto přesný.

Odpoledne jsme projížděli vinicemi a zlákal nás obchod s argentinskými víny. Všichni zkušení vinaři :) Bylo nám hned jasné, že ten demižon vína je tak levný, protože to je velmi kvalitní domácí víno, a proto si jistě všichni na těch pěti litrech pochutnáme. Rozhodli jsme se, že ještě pár kilometrů popojedeme, než se utáboříme. Podle mapy jsem našla nedaleko řeku, ve které jsme se chtěli umýt. Proč je značená čárkovaně jsme zjistili, když jsme přejížděli asi čtvrtou, stejně značenou a stejně vyschlou. Koryta řek jsou plná jen v zimě, ale my byli (přestože byl leden) v plném proudu léta. Po dvou stech kilometrech jsme to vzdali a další vyschlé koryto řeky použili jako místo pro kemp. Ihned jsme se vrhli s plastovými hrnečky v rukou na víno. Ta barva, ta vůně... A ty nabarvené pusy po napití... Fůj, co to je? Už dopředu jsem hlásila, že toho moc nevypiju, ale že vyčerpám všechny své síly, abych dopila první hrnek... Kvalita zcela odpovídala ceně. Pepča to taky brzy vzdal, ale ostatní se hecli a dali celý demižon.
V noci mě probudily divné zvuky. Někdo chodil okolo auta. Třásla jsem se strachy a čekala, kdy uslyším startovat motor. Vzbudila jsem opatrně Pepču, ani jsme nedýchali. Kroky se blížily k nám, ale zněly tak zvláštně. Zakázala jsem mu, aby jakkoliv zasahoval. Ať si každý vezme, co chce, hlavně, ať to přežijeme. Po chvíli už nebylo slyšet nic a my jsme zase usnuli. Ráno jsme nejprve obhlídli, co chybí (stopy byly jasně vidět, ale nechybělo nic). Pak jsme vše vyprávěli klukům. Pavel se začal smát a přiznal se, že ho víno vyhnalo na záchod a měl po něm trochu nepravidelný krok. Ne, nedělala jsem zbytečný poplach...

Po snídani jsme se rychle vydali na další cestu, protože jsme večer spočítali, že kilometrů zbývá moc a čas se nám krátí. Zbytek cesty jsme dojeli na jeden zátah a střídali se v dřímotě i řízení. Další ráno jsme byli na místě. Teplota vzduchu kolem 40°C a vlhkost téměř 100%. To jsou vodopády Iguazú. Nejsou zdaleka nejvyšší, jeden stupeň asi 70 metrů, ale celá jejich délka je něco přes dva kilometry a jsou překrásné. Hukot vody a její síla je zcela ohromující a sebere vám dech. V řece pod vodopády (v dostatečné vzdálenosti) jsme se i vykoupali. Všude běhala spousta ještěrek, zhruba půlmetroví ještěři, dotěrné opičky a létali okolo nás obří motýli.

V noci pršelo, proto měla řeka druhý den mnohem větší průtok. Jeli jsme se na vodopády podívat z brazilské strany a došli jsme až k místu nazvanému Ďáblův chřtán. Byla to nádhera. Jak však zhodnotil Pavel:"Zase voda, všude voda, sakra pojďte někam na pivo." V klidu jsme dokončili prohlídku, k večeři si vychutnali steaky, vyspali se a vydali se na zpáteční cestu do Buenos Aires. Bylo před námi asi 1500 km. Jeli jsme v kuse, spali jsme střídavě za jízdy. Po cestě jsme pozorovali stáda dobytka a olizovali se ;) Když jsme viděli odbočku na El Dorado, jeli jsme si ho prohlídnout.

Na snídani jsme zastavili v malém městečku. Opět jsme se setkali s velmi milými lidmi. Pan domácí si chtěl moc povídat, ale anglicky neuměl on a španělsky zase my. Když ale zjistil, že máme španělsko - český slovník, začal v něm listovat a ukazovat na potřebná slova. Stejně jsme pak postupovali i my, k tomu jsme všichni přidali mezinárodní signalizaci rukama i nohama a rozuměli jsme si dokonale. Pozvali nás na místní karneval, podobný tomu brazilskému. Když jsme vysvětlili, že v době karnevalu bychom už měli sedět v letadle, všem nám to bylo líto. Jako malou kompenzaci nám předvedli chystaný kostým, kterému ještě chyběly nějaké úpravy. Naprosto nechápu, jak ta drobná a hubená dcera může něco tak těžkého unést, při tom tančit a ještě se usmívat.
Do Buenos Aires jsme dorazili odpoledne. Po chvilce hledání jsme našli parkoviště poblíž centra a volné pokoje v hotelu s rozumnými cenami. Byli jsme utahaní, proto jsme nejprve na chvíli zalehli. Pak nás ještě čekala obchůzka nezbytných suvenýrů a večeře v oblíbeném steak housu La Estancia. Vítali nás s úsměvem jako dobré přátele a my jsme nezůstali své pověsti nic dlužni. Kolem půlnoci jsem se nechala odvést na pokoj (přece jen jsem strašpytel) a kluci vyrazili ještě za zážitky. Ráno jsem měla oči navrch hlavy, když mi to vyprávěli a děkovala, že měli dost sil neznámým svůdnicím odolat. Po snídani jsme se rozloučili a odjeli na letiště. Měli jsme krásný pocit, že na chvíli byla Argentina naše. Třeba se tam ještě někdy vrátíme...

Argentina 2. díl

Cesta do Buenos Aires z Madridu trvala 15 hodin, a tak máme před přistáním (po dobu našeho letu se nic zvláštního nedělo) čas na trochu scrapařského povídání...
Jak jsem psala, se scrapem jsem začínala a neměla jsem téměř nic, takže jako ozdoby mi sloužily hlavně jednobarevné papíry. Také jsem měla pár kovových ozdob z jednoho německého obchůdku a kartonové výseky a písmenka od Kety . Tehdy byly ještě dělané z vlnité lepenky a rychle se opotřebovávaly, ale dnes už jsou z pěkného kartonu a jsou super. Kromě toho už jsem měla jen kytičky a pár hřebíčků (brads). Nedostatek materiálu jsem nahradila láskou a chutí a s výsledkem jsem spokojená ještě dnes :)
Blíží se přistání a na mě jde chvění - těšení i nervozita. Přece jen jsme na jiné půlce zeměkoule...
Nejprve jsme museli projít nezbytným razítkovacím procesem a hurá pro kufry. Radost nám dlouho nevydržela, protože Venův kufr nedorazil. Vydali jsme se k reklamační přepážce, já v roli tlumočníka. Odcházeli jsme snad s ještě větší depkou. Všechno si zapsali a kdyby něco, tak po třech dnech mu dají jako kompenzaci 100 USD. Rychle jsme se oklepali a šli půjčit naše auto. Půjčoven bylo na letišti asi šest. A jedno měly společné - nemáme žádné auto k zapůjčení... :(  Nechápali jsme to. V Lisabonu na letišti jsme viděli nejmíň tisíc aut a z toho jsme odvodili, že v několikanásobně větším BA, jich bude několikanásobně víc. Nebylo. Později se ukázalo, že jich tam měli všehovšudy 300. Začalo mi být špatně. No, nevadí, vyrazíme do města a půjčíme si nějaké tam.
Jeli jsme taxíkem. Denis byl bezva, vzal nás do auta všechny a vůbec mu nevadilo, že nás je moc. Neplatili jsme za kilometry, ale za osoby a spokojenost byla na obou stranách. Vzal to nejkratší cestou, i když jsme byli cizinci :) Odložili jsme kufry v zamluveném hostelu a vyrazili do města. Po cestě jedna autopůjčovna - nic. V infocentru nám řekli, že ve městě jich víc není. To už jsme byli opravdu vyřízení a došli jsme k závěru, že nás psychicky podpoří jen dobré jídlo. Nechali jsme se nasměrovat do nejlepšího steak housu. A bylo to báječné. Těžko popisovat, jaký dojem to na nás udělalo. A ta chuť!!! A těžko popisovat, jaký dojem jsme udělali my Češi, když jsme objednávali pivo. Žízeň byla veliká - v Praze jsme odlétali v -6°C a přistáli jsme do +35°C... Pamatovali si nás i za 14 dní, když jsme se tam vrátili a vítali nás s radostí :)
Od jídla jsme se vrhli rovnou do víru zábavy. Začátek Dakaru a představování posádek byla jedna obrovská šou a my jsme si to moc užili. Když jsme kolem třetí ráno šli na kutě, neměli jsme žádné splíny.
Vstávat, nasnídat a hledat auto a kufr! Jako další možnost jsme zvolili vnitrostátní letiště. Tam také auto neměli, ale to už nám jely mozky naplno a výsledek? Doletíme kousek po trati Dakaru letadlem a půjčíme si auto tam. Super! Oběhla jsem všechny půjčovny, jestli mají na tom letišti pobočku a v ní volné auto, pak jestli jsou letenky (létalo to často, jako u nás jezdí vlaky). Pak jsme auto zarezervovali, letenky zaplatili. Hurá! Teď už jen ten kufr.

Já s Venou jsme jeli taxíkem zpátky na mezinárodní letiště a zbytek výpravy zatím fotil rybáře. To není moře, ale ústí řeky Rio de la Plata. V těchto místech má asi 60 km na šířku.
Dobývání ztraceného kufru byl největší překladatelský oříšek. Vena měl několik požadavků na tlumočení (dámy odpustí, ale budu psát doslovně):" Překládej! Děvenko, neser mě, ten kufr tady bude nebo mi ho přivezete do nějakýho toho Buenos Prdeles nebo kam to jedem!" říkal to ovšem láskyplně a s úsměvem :) Přeložit jsem to nezvládla a slušně jsem požádala o kufr. A co myslíte? Měl ho tam! Jupííí! Naše dobrodružství může začít.
Let, přistání i vyzvednutí auta proběhlo dobře. Měli jsme na Dakar den náskok (popoletěli jsme si 1300 km). Začali jsme tedy národními parky. Jeden byl s tučňáky a druhý s tuleni a lvouny. Krása. Nálada úžasná.
Na místo jsme ale dorazili za tmy, tak jsme nejprve přespali. Vyjeli jsme ven z parku a rozhodli se nocovat u silnice. Provoz - 1 auto za celou dobu, takže dobrý. Naše první noc v Argentině (hostel nepočítám). Skoro celou noc jsem nespala, protože kdykoliv zašustil stan, byla jsem hrůzou ehm vedle, co nás to jde sežrat... Nesežralo nás nic, ráno kluci vyskočili jako rybky, já teda dost leklá a jeli jsme vstříc dobrodružství.

K večeru jsme dorazili do města, kde měl mít Dakar bivak. Hned na kraji jsme potkali jeden závodní kamion, kterého jsme se drželi a on nás dovedl na místo. Ale jak se dostat dovnitř, když je to oplocené a vstup hlídají? " Tvař se, žes to tu koupila a pojď!" Skvělá metoda a funguje :) Uvnitř jsme našli všechny české posádky a podzravili se s nimi. Až na Aleše Lopraise jsme je všechny znali z offroadmaratonu. A s Alešem jsme se seznámili tam :) Od Marka Spáčila jsme dostali týmová trička, která se stala našimi vstupenkami do bivaku pro další dny. Ty se odehrávaly ve stejném scénáři. V noci jsme se pozdravili v bivaku s klukama, pak jsme dojeli kus po trati na vhodné místo k fandění, vyspali se, počkali až projedou české kamiony, hupli do auta a vyrazili po trati za nimi. V bivaku jsme je pozdravili...

Při jedné z posledních etap, kterou jsme s Dakarem trávili, jsem náhodně v bivaku našla rozpis trati na další den, kde bylo napsáno, že na konci dalšího dne jsou duny. To by bylo něco, vidět je jezdit v dunách! Klucííí, víte, co jsem zjistila?... Než jsme se nadáli seděli jsme opět v autě a po právě absolvovaných šesti stech kilometrech byla před námi stejná vzdálenost. Věděli jsme, že času je málo, když chceme hodně vidět. Podle rozpisu jsme vypočítali, že musíme dorazit na místo po poledni. Jeli jsme, co to šlo a ... stihli jsme to. Utahaní, nevyspalí, ale šťastní, že uvidíme posádky v dunách. Vyrazili jsme pěšky (s autem nás tam nepustili) proti směru kousek do pouště, aby byl zážitek ještě intenzivnější. Šli jsme asi 5 km a začalo nám být podezřelé, že ještě neprojela žádná posádka. Nevadí, počkáme. Usadili jsme se a čekali. Asi po půl hodině přijel pořadatel, že v dunách byly nějaké problémy, takže museli změnit trať a tudy se nepojede. To snad ne! Doplahočili jsme se tedy zpátky k cíli etapy. Chvilku jsme sledovali, jak dojezdy probíhají. Po chvilce jsme dospěli k názoru, že situaci zachrání jen pořádný steak. Stejně se blížila bouřka...

Vody spadlo opravdu dost, u nás by z toho byly pěkné záplavy, ale druhý den v poledne byla poušť zase úplně suchá. Naše dobrodružství pokračovalo ve stejných kolejích. Zpestřili nám ho pouze diváci. Když jsme u dalšího bivaku vystoupili z půjčeného terénního auta v týmových tričkách, seběhl se okolo nás dav a všichni se chtěli fotit a podstrkovali nám různé papírky na podpis. Co bychom neudělali pro své argentinské přátele... Anglicky nemluvili a česky mi nerozuměli, že jsme taky jen diváci a navíc jsme se několik dní nemyli a já nevím, co ještě. Byli nadšení, že ulovili fotky a podpisy "závodníků".

Naším posledním dakarským bivakem byla Mendoza. Nad ní se vypíná nejvyšší jihoamerická hora Aconcagua. A byl na ní sníh. Dole se blížily teploty ke čtyřiceti stupňům. Ráno jsme se rozloučili se všemi českými posádkami. Jejich cesta vedla do Chile, kam nás s půjčeným autem bez speciálního povolení nepustí. Vydali jsme se tedy na opačnou stranu. Ještě jsme si chtěli prohlédnout trochu argentinské přírody.
Jaká to byla krása, napíšu zase příště...

Argentina

Jak už jsem napsala, nejraději mám cestovatelská alba, proto začnu jedním z nich. A je to hned moje první, které jsem dělala... Má spoustu dětských nemocí, ale i přesto ho mám moc ráda.

Základem je kartonové album od Keta Povrch je natřený akrylovými barvami - tmavší hnědá, krakelovací lak, světlejší hnědá. Pohybovali jsme se hodně v severní části Patagonie, kde bylo dost sucho, a to jsem chtěla přenést do povrchu alba. Na akrylkách hůř drží oboustranná lepenka, kterou používám a já jí navíc použila málo, takže první problémy na sebe nenechaly dlouho čekat... Dnes už je téměř celé přelepené znovu, takže drží :) Největší problém se ukázal až na konci práce. Fotek jsme měli spoustu a já přidala několik vložených stránek, jenže to pak nešlo ničím svázat. Od běžných kroužků jsem se uchýlila ke gumičkám, ale ty album roztahovaly. Skončila jsem v obchodě pro topenáře. Album je spojené úchytkami na topenářské trubky :) Musela jsem "trochu" zvětšit dírky a při otáčení je třeba kopírovat tvar U, který úchytky mají, ale jinak v pohodě. Zdobené je velmi jednoduše, protože na to jednak není prostor a hlavně - dělala jsem to v pravěkých dobách mého scrapování, takže jsem vlastnila všehovšudy dvoje nůžky a tři raznice. Ale pěkně od začátku...

Cestu jsme naplánovali na podzim 2008. Každý, kdo nás zná, ví, že jezdíme offroadmaraton a řádění v terénu máme rádi. K tomu se pojí i láska k nejtěžšímu závodu světa - Dakaru. Ročník 2008 (poslední v Africe) byl zrušen a ten další byl přesunut do Jižní Ameriky. Ze strachu, že bychom to snad na vlastní oči nikdy neviděli, jsme se rozhodli jet se podívat hned na první jihoamerický ročník. Slovo dalo slovo a já už seděla u počítače, abych zajistila letenky, auto k zapůjčení a ubytování v Buenos Aires. Šlo to hladce. Tedy skoro... Zapůjčení auta jsme se rozhodli vyřešit až na místě, protože jsme si chtěli vyzkoušet, jestli se do něj pohodlně vejdeme, jelikož nikdo z nás nemá standardní rozměry :) buď na výšku anebo tím druhým směrem :)
Sešli jsme se na letišti v Praze na Nový rok 2009. Drobnou překážku nám nastražila španělská letuška už v Praze při odbavování. Letěli jsme přes Madrid a ona chtěla, abychom si kufry v Madridu vyzvedli a znovu odbavili. Nejsem v angličtině žádný expert, ale co potřebuji, to vyřídím, takže jsem ji nakonec ukecala, aby nám to odbavila pěkně až do BA. Ještěže...!
Do Madridu jsme přiletěli se zpožděním, takže se nám čas na přestup povážlivě zkrátil. Na informacích jsem se dozvěděla, že na další terminál, ze kterého máme pokračovat, pojedeme autobusem. Autobusem? Kdo viděl letiště v Madridu, ničemu se nediví... Informaci jsem si pro jistotu ověřovala ještě u řidiče daného autobusu. Přikývl a prej za jak dlouho nám to letí. Zatím zcela klidná jsem odpověděla, že 35 minut. Řidič přizvedl obočí, zavřel dveře a rozjel se, ačkoliv jsme v autobusu byli jen my. Po celou cestu byly značky omezující rychlost na 30 km/h a příčné prahy... Jeli jsme přes 60 a příčné prahy přeskakovali... Když jsme najeli na dálnici a na letiště se dívali zhruba z kilometrové vzdálenosti, byli jsme přesvědčení, že nás ukradl... K terminálu 4 jsme dojeli 15 minut před odletem letadla. Pěkně jsme poděkovali a s úsměvem vešli dovnitř... Cedule - GATE M 12 min. Konec úsměvu, sprint. Já nejsem běžec, ale tehdy jsem se kvalifikovala na Zlatou tretru... Nastoupili jsme do letadla, dosedli a .... letěli. Uf! Pane řidiči autobusu v Madridu, ještě jednou mockrát děkujeme.
Protože do Argentiny je cesta dlouhá, pokračování si nechám na příště :)

Tak přece jen...

Po vzoru svých stejně nadšených kamarádek jsem se rozhodla vytvořit tento blog pro prezentaci svých výtvorů.
Uvažovala jsem o tom už velmi dlouho a stále mě odrazovala moje časová zaneprázdněnost a jiné obavy. Mimo jiné i strach, jestli jsou moje práce dost dobré na to, abych je někde ukázala. A kamarádi tlačili a přesvědčovali, že jsem se tedy rozhodla jít s kůží na trh. Trochu alibisticky hned podotknu, že žádný výtvor z papíru nevypadá na fotce nikdy tak dobře jako ve skutečnosti. To potvrzují díla mých kamarádek, která jsou na fotkách nádherná, ale ve skutečnosti byla nepopsatelná...