Trochu přáníček

Na nějaký čas jsem se odmlčela, ale už jsem zpět. Můj notebook se odebral do věčných lovišť. Nejprve však bylo nutné úmrtí potvrdit, pak provést pitvu a nakonec transplantaci srdce. Srdce bylo transplantováno do malé krabičky, která teď slouží jako externí harddisc. Hlavní ovšem je, že byly obnoveny některé životní funkce, a já se konečně dostala ke svým fotkám...
Jinak jsem se neflákala a hňoucala. Hlavně přáníčka, co jiného v tomto čase... Něco jiného je z jiného soudku. Částečně fušuju do aranžování a spleskala jsem si vánoční výzdobu.

vánoční visačka

 přání pro holčičku

věnec na dveře

svícen na stůl do kuchyně

přání

krabička na peníze

adventní do obýváku

starší pokusy

Na památku

Letos jsem oslavila čtyřicetiny. A protože jsem v tom nebyla sama, udělali jsme mejdan společně. Oslavili jsme dvoje kulatiny a jedny půlkulaté. Sice jsme všichni narozeni v dubnu, ale oslavu jsme si nechali až na červen, aby mohla být venku. Pak to chvilku vypadalo, že bude v červnu sněžit, ale zřejmě jsme si hezké počasí zasloužili, protože týden před oslavou konečně začalo jaro. Pro své dva spoluoslavence i pro sebe jsem připravila památníčky. Využila jsem k tomu skvěle popsaný pracovní postup od Screbly, který jsem našla na blogu Pretty Papers.

 Svůj památník si nechám na jindy, ale představím alespoň ty pánské. S klukama se znám z Offroad maratonů a troufám si tvrdit, že jsme opravdoví kamarádi. Už jsme společně leccos zažili, takže si podobný dárek určitě zasloužili. Oba památníky jsem dělala ze stejné sady papírů, přesto je každý jiný. Snažila jsem se i každý jinak nazdobit.

Oslava byla naplánovaná na sobotu večer, ale postupně jsme se scházeli od odpoledne. To nás (mě a manželky oslavenců) naprosto nerozhodilo. Kančí gulášek byl uvařený od pátku, aby pěkně odležel - bylo ho 35 litrů a měla jsem co dělat to množství umíchat. Jednohubky byly namazané (kluci - můj manžel a oslavenci skoro taky) a buchty (ty pečené) byly připravené. Zkrátka pohodička, takže jsme se na příchozí opravdu těšili. Na zahradě byly připravené stany, kdyby si to počasí přece jen rozmyslelo (nerozmyslelo, celou noc bylo báječně). Jídla dost, piva taky, oslava mohla začít.

Zábava byla skvělá, takže se oslava protáhla do rána. Vlastně až do večera. Nejméně s polovinou hostů jsme ještě poobědvali a asi tak se čtvrtinou i povečeřeli (pravda, asi v pět, ale počítá se to). Posledním odjíždějícím jsem zamávala okolo půl sedmé v neděli, takže oslava trvala asi 27 hodin. Přiznám se, že jsem to nevydržela a ráno od šesti do osmi jsem si zdřímla. Někteří k tomu nepotřebovali ani postel :)
U nás se opravdu slavit umí. A s touhle partičkou kdykoliv znovu :)

Pro kamaráda

Ze všeho nejradši dělám scrapbooking pro někoho. A úplně ideální je, pokud ten někdo má takové věci rád. To je pak radost oboustranná. A přesně to je případ našeho kamaráda Jirky.
S Jirkou jsem se seznámila v únoru 2011, když jsem jela s kamarádem Alešem podpořit naše týmy na Intercontinental rally. Jirka je šéfem a duší celého závodu. V roce 2011 měl závod první ročník a hned v tom dalším už můj manžel nezávodil, ale stal se členem organizačního týmu. A protože se mi o něj Jirka dobře staral a v pořádku mi ho vrátil, jako dárek jsem mu udělala albumek s jeho fotkami z rally.

Závod se jede ze Španělska přes Maroko, Mauretánii do senegalského Dakaru. Přestože se tratí téměř shoduje s proslulou Rally Dakar (z dob, kdy se jezdila v Africe), nemá tento závod ambice stát se jejími konkurenty. Zejména ne v cenách za startovné a celkové náklady. Co do obtížnosti si však se známějším závodem nijak nezadá. Trať se každý rok trochu mění, aby i opakovaní účastníci měli dost zážitků. Pro milovníky podobných akcí má Intercontinental rally (IR) výbornou zprávu. Pokud Vás podobné dobrodružství láká, ale obáváte se jeho náročnosti nebo délky, máte možnost zvolit variantu Lite (jedete kratší trasu pouze na konec Maroka) nebo kategorii Adventure (též ve variantách kratší a celá), kdy se dostáváte do cíle etapy Vámi zvolenou cestou bez nutnosti projíždění obtížným terénem.

Pro závod v roce 2014 máte ještě možnost registrace do 30. listopadu. Pokud máte zájem o podrobnější informace, fotografie nebo videa z předchozích ročníků, najdete je zde.

A teď trošku povídání o samotném tvoření. Základem se stalo kartonové album 20x20 cm (už nevím, kde jsem k němu přišla). Stránky jsem polepila jednobarevnými scrap papíry v mých oblíbených barvách pro tento typ alb. Samozřejmě jsem okraje stránek ušmudlala, bez toho asi nefunguje většina z nás :) Pro další úpravu podkladu jsem použila různá razítka otištěná kolem dokola bez ladu a skladu. Samozřejmostí jsou úžasná razítka od Kety. Některé stránky jsou též "přejeté" malým bagříkem, který má skvělý terénní vzorek pneumatik (ať žijí hračky).

Fotky jsem upravovala "škubáním" okrajů nebo různými raznicemi. K dozdobení stránek stačilo pár kovových ozdob (ze zásob z maxinákupu v Landshutu v Německu), různě nakoupených brads, stužek a kytiček z mých oblíbených obchůdků u Didi a Aktijky. Výhodou malých formátů je nenáročnost na zdobení a v případě cestovatelských alb to platí dvojnásob.

Jirkova reakce byla opravdu nečekaná. Nejen, že měl opravdu radost, ale při dalším setkání se vyptával na jednotlivé detaily. Tím mě potěšil asi nejvíc, protože jsem věděla, že album neskončilo někde na dně šuplíku.
Doufám, že jsem Vás obrázky a povídáním nalákala na stránky IR, abyste si prohlídli alespoň fotky a videa. A pokud se někdo rozhodne se zúčastnit, bude to ještě lepší.
Mnoho štěstí na cestách, i kdyby jste jeli jen prstem po mapě :)

Alba pro moje holčičky

Na úvod je třeba podotknout, že moje holčičky už nenosí na culíčkách berušky. Dokonce už se obejdou bez maminky. Jsou totiž dospělé. Té starší je 22 a té mladší 18. Pro mě to ale holčičky budou vždycky.
Moje kamarádky scrapařky, které mají malé děti, mají proti mně obrovskou výhodu. Fotí na digitální foťáky, takže mají mraky fotek. Z těch si vyberou ty nejkrásnější a tvoří. Já jsem začala dělat alba svým dcerám před rokem. Nejen že jsem měla zpoždění 21 a 17 let, ale fotky musím brát, jaké jsou. Tehdy jsme fotili na filmy, takže fotek je málo a kvalita pochybná. Jiné ale nejsou. Přesto nechci, aby se jen tak válely v šuplíku.
Do alb dělám dvoustrany (samozřejmě kromě těch prvních - lichých).

Ke zdobení používám různě potištěné papíry, kytičky, hřebíčky, samolepky apod.

Samozřejmě nesmí chybět journaling, který většinou píšu rukou. Něco mám zapsané, ale většinu těch věcí si pamatuji, což se zdá být neskutečné, vzhledem k tomu, že často neudržím myšlenku ani pár sekund :)

Stránky nedělám postupně, ale podle nálady. A taky podle toho, jestli se mi třeba nedostane do ruky skvělý sketch, na který mám dost fotek. Ty jsou totiž opravdu velkým problémem. Od většiny fotek nemáme ani negativy, natož abychom je měli v digitální podobě. Takže si je neupravím, velikost je předem daná a o kvalitě jsem už psala výš.

Jako podklad mám nejraději jednobarevné papíry, které doplňuji potištěnými.

Focení mi tedy opravdu nejde. Víc stránek zatím nemám. Vždycky mi do toho totiž leze výroba něčeho jiného - přáníček, cestovatelských alb anebo památníčků (o těch až jindy).
Ještě jedna perlička na závěr. Když jsem se asi před rokem a půl rozhodla, že s těmito alby začnu (a práci na nich si opravdu vychutnávám, takže to moc rychle nepřibývá), bylo třeba fotky roztřídit.
Zhruba kolem věku šesti měsíců si moje dcery byly dost podobné, takže na některých fotkách jsme je rozeznávali podle situace nebo oblečení. Co byl ale opravdu zážitek, bylo určení doby, ze které fotka pochází. Ačkoliv už tehdy šel dát na fotku datum, nechtěla jsem to, protože mi to připadalo ošklivé. Co bych za to ovšem dala, když jsem fotky třídila! Takže nám to zabralo celý jeden den a debata nad fotkami se odvíjela asi takto: " Tady jsi ve třetí třídě, viď?" "Ne, to musí být dýl, protože tenhle svetr jsem dostala od Ježíška až ve čtvrtý." " A co tady?" " Tady jsem starší než tamhle, protože tu mam delší vlasy, ale támhle ty krátký, to je až potom, protože mezitím jsi mě ostříhala..."
A takhle jsme pokračovaly celý den. Bylo to dost náročné, takže na závěr se hodí už jen - Digitální foťák budiž pochválen!

Maroko

Tato alba jsem dělala celkem tři. Jedno pro mě, druhé pro kamaráda Aleše, který byl v Maroku se mnou, a třetí pro mého manžela, který jel po jiné trase než my s Alešem, a proto měl jiné fotky.
Základem byla kartonová alba od Kety. Ta jsem natřela akrylovými barvami, tentokrát jen zeleně. Na titulu jsou naše fotky, abych rozeznala, které je čí.
Fotek byla zase spousta, proto jsem opět využila různé vložené stránky, ale na rozdíl od Argentiny jsem si dávala pozor, aby toho nebylo moc. A jaký byl výlet?
Důvodem naší (rozuměj Aleš a já) cesty do Maroka byla přítomnost mnoha našich kamarádů a mého manžela v této zemi. Ti se stali účastníky tehdy prvního ročníku Intercontinental rally. Závodí se po stopách starých Dakarů a cesta vede právě přes Maroko.
Maroko je země blízká, dostupná vzdáleností i cenově, máme s ní bezvízový styk, takže nám nic nestálo v cestě. Kluci odjeli o několik dní dřív, ale my je dohnali letadlem a autem z půjčovny (jak jinak).
První noc jsme spali v autě u opuštěné benzínky. Byla strašná zima. Byli jsme tam v únoru. Maroko má ve vnitrozemí celkově vysokou nadmořskou výšku, takže je podnebím blíže k nám než k Egyptu. Při přejezdu pohoří Atlas jsme byli ve výškách okolo 2500 m. n. m. a sněhu tam bylo opravdu dost. Je třeba dodat, že jsem se na mapu dívala pouze z pohledu naší trasy a povrch jsem jaksi přehlédla, takže jsem si sbalila oblečení "do Afriky". Nejteplejší část byla fleecová VESTA, a tu jsem si vzala jen proto, že jsem kdysi slyšela, že účastníkům Dakaru v poušti zamrzly přes noc chladiče. My se do pouště taky chystali, tak jsem se "na to připravila". Ráno jsme (ačkoli byla zima) obuli sandály, natáhli trička a kraťasy a vydali se vstříc dobrodružství. Sluníčko svítilo, v autě bylo zatopeno, takže Afrika jako fík. Při první zastávce na čůrání jsme natáhli dlouhé kalhoty, nasadili ponožky a teplé boty a oblékli mikiny. Vzápětí jsme vjeli do oblasti s téměř metrem sněhu. Kraťasy a sandály už jsme nevyndali.

Kluky jsme dohnali večer na okraji pouště Erg Chebbi. Kupodivu tam také byla zima. V noci -4°C. Spali jsme ve stanu. Usnula jsem až když ráno Aleš nastartoval auto a zatopil. Ovšem spala jsem jen chvilku, protože jsem musela navigovat. 

S klukama jsme měli společný cíl, ale jeli jsme po jiných trasách. My jsme si s tím renoltíkem do terénu přece jen netroufali. Abychom si nemysleli, že jsme jen na výletě, obdrželi jsme seznam věcí k nákupu. Kluci závodili, takže samozřejmě neměli na nákupy čas. Jedna z položek byla i teplá deka. Původně jsem si myslela, že v Africe přece nemůžeme sehnat teplou deku. Omyl. Maročani jsou chytřejší, než jsme si mysleli a na nevybavené evropany jsou připraveni. V jednom malém městečku byl na tamní poměry obrovský obchod plný teplých dek. Tak už jen chleba, kafe... 

Příjemný večer rychle utekl. Byli jsme trochu více na jih a poušť už byla dávno za námi, takže se v noci spalo dobře. Další den, další cesta. V klidu jsme si zastavili na svačinku, když se rozdrnčel telefon a my jsme dostali úkol. Ani chleba, ani deky. Nové čelní sklo na toyotku. Hupli jsme do auta a hnali se do cíle, abychom sehnali pomoc co nejdřív. Na místě jsem zjistila, že pan domácí z našeho kempu mluví pouze francouzsky, zatímco já jen anglicky. Požádala jsem tedy jednoho z pořadatelů, který se přiznal ke znalosti francouzštiny, aby mu to přeložil. Ten dovedl pana domácího k nějakému autu, ukázal na okno a pomalu, nahlas a zřetelně řekl NOVÝ. Česky. Naštěstí dorazil můj manžel se svým rozbitým oknem a pak už ruce a nohy na domluvu bohatě stačily. Jeden telefonát, přiběhl majitel místní opravny. Slovo dalo slovo, plácli si a manžel zaplatil polovinu peněz. Pan domácí nás ještě upozornil, že sklo bude až kolem půlnoci, protože pro něj musí do Agadiru. Tři sta kilometrů. Volný čas jsme využili k procházce po městě. A ejhle šéf servisu seděl v předzahrádce místní hospůdky se spoustou kamarádů a vesele se bavili. Trochu jsme znejistěli. Jenže Maroko je země, kde chlapské slovo a podání ruky má váhu. Na rozdíl od "vyspělé" ČR. O půlnoci přijel šéf se dvěma servismany a novým originál sklem. Stačilo jim pár minut a okno bylo vyměněno. Manžel doplatil zbytek a všichni byli spokojení. Mimochodem tu dlouhou cestu pro sklo si do ceny nezapočítali. 

Ráno jsme se se všemi rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. Ještě jsme se chtěli zastavit v Marakeši, tak aby nám neuletělo letadlo.

V Marakeši jsem si vyzkoušela několikrát smlouvání. Šlo to skvěle. Kromě nádherných šálů pro mé dcery jsem si přivezla i méně krásné šité velbloudy, které jsem vlastně vůbec nechtěla, ale to nevadí, vyšli levně.

Casablanca, odkud jsme letěli, je z Marakeše jen kousek po skvělé dálnici. Poslední noc v Maroku stylově v autě u benzínky. Brzy ráno do letadla a domů. Manžel se mi taky vrátil, ale až za tři týdny, protože jeli mnohem dál. Ale to už je jiné album.