Argentina

Jak už jsem napsala, nejraději mám cestovatelská alba, proto začnu jedním z nich. A je to hned moje první, které jsem dělala... Má spoustu dětských nemocí, ale i přesto ho mám moc ráda.

Základem je kartonové album od Keta Povrch je natřený akrylovými barvami - tmavší hnědá, krakelovací lak, světlejší hnědá. Pohybovali jsme se hodně v severní části Patagonie, kde bylo dost sucho, a to jsem chtěla přenést do povrchu alba. Na akrylkách hůř drží oboustranná lepenka, kterou používám a já jí navíc použila málo, takže první problémy na sebe nenechaly dlouho čekat... Dnes už je téměř celé přelepené znovu, takže drží :) Největší problém se ukázal až na konci práce. Fotek jsme měli spoustu a já přidala několik vložených stránek, jenže to pak nešlo ničím svázat. Od běžných kroužků jsem se uchýlila ke gumičkám, ale ty album roztahovaly. Skončila jsem v obchodě pro topenáře. Album je spojené úchytkami na topenářské trubky :) Musela jsem "trochu" zvětšit dírky a při otáčení je třeba kopírovat tvar U, který úchytky mají, ale jinak v pohodě. Zdobené je velmi jednoduše, protože na to jednak není prostor a hlavně - dělala jsem to v pravěkých dobách mého scrapování, takže jsem vlastnila všehovšudy dvoje nůžky a tři raznice. Ale pěkně od začátku...

Cestu jsme naplánovali na podzim 2008. Každý, kdo nás zná, ví, že jezdíme offroadmaraton a řádění v terénu máme rádi. K tomu se pojí i láska k nejtěžšímu závodu světa - Dakaru. Ročník 2008 (poslední v Africe) byl zrušen a ten další byl přesunut do Jižní Ameriky. Ze strachu, že bychom to snad na vlastní oči nikdy neviděli, jsme se rozhodli jet se podívat hned na první jihoamerický ročník. Slovo dalo slovo a já už seděla u počítače, abych zajistila letenky, auto k zapůjčení a ubytování v Buenos Aires. Šlo to hladce. Tedy skoro... Zapůjčení auta jsme se rozhodli vyřešit až na místě, protože jsme si chtěli vyzkoušet, jestli se do něj pohodlně vejdeme, jelikož nikdo z nás nemá standardní rozměry :) buď na výšku anebo tím druhým směrem :)
Sešli jsme se na letišti v Praze na Nový rok 2009. Drobnou překážku nám nastražila španělská letuška už v Praze při odbavování. Letěli jsme přes Madrid a ona chtěla, abychom si kufry v Madridu vyzvedli a znovu odbavili. Nejsem v angličtině žádný expert, ale co potřebuji, to vyřídím, takže jsem ji nakonec ukecala, aby nám to odbavila pěkně až do BA. Ještěže...!
Do Madridu jsme přiletěli se zpožděním, takže se nám čas na přestup povážlivě zkrátil. Na informacích jsem se dozvěděla, že na další terminál, ze kterého máme pokračovat, pojedeme autobusem. Autobusem? Kdo viděl letiště v Madridu, ničemu se nediví... Informaci jsem si pro jistotu ověřovala ještě u řidiče daného autobusu. Přikývl a prej za jak dlouho nám to letí. Zatím zcela klidná jsem odpověděla, že 35 minut. Řidič přizvedl obočí, zavřel dveře a rozjel se, ačkoliv jsme v autobusu byli jen my. Po celou cestu byly značky omezující rychlost na 30 km/h a příčné prahy... Jeli jsme přes 60 a příčné prahy přeskakovali... Když jsme najeli na dálnici a na letiště se dívali zhruba z kilometrové vzdálenosti, byli jsme přesvědčení, že nás ukradl... K terminálu 4 jsme dojeli 15 minut před odletem letadla. Pěkně jsme poděkovali a s úsměvem vešli dovnitř... Cedule - GATE M 12 min. Konec úsměvu, sprint. Já nejsem běžec, ale tehdy jsem se kvalifikovala na Zlatou tretru... Nastoupili jsme do letadla, dosedli a .... letěli. Uf! Pane řidiči autobusu v Madridu, ještě jednou mockrát děkujeme.
Protože do Argentiny je cesta dlouhá, pokračování si nechám na příště :)