Argentina 2. díl

Cesta do Buenos Aires z Madridu trvala 15 hodin, a tak máme před přistáním (po dobu našeho letu se nic zvláštního nedělo) čas na trochu scrapařského povídání...
Jak jsem psala, se scrapem jsem začínala a neměla jsem téměř nic, takže jako ozdoby mi sloužily hlavně jednobarevné papíry. Také jsem měla pár kovových ozdob z jednoho německého obchůdku a kartonové výseky a písmenka od Kety . Tehdy byly ještě dělané z vlnité lepenky a rychle se opotřebovávaly, ale dnes už jsou z pěkného kartonu a jsou super. Kromě toho už jsem měla jen kytičky a pár hřebíčků (brads). Nedostatek materiálu jsem nahradila láskou a chutí a s výsledkem jsem spokojená ještě dnes :)
Blíží se přistání a na mě jde chvění - těšení i nervozita. Přece jen jsme na jiné půlce zeměkoule...
Nejprve jsme museli projít nezbytným razítkovacím procesem a hurá pro kufry. Radost nám dlouho nevydržela, protože Venův kufr nedorazil. Vydali jsme se k reklamační přepážce, já v roli tlumočníka. Odcházeli jsme snad s ještě větší depkou. Všechno si zapsali a kdyby něco, tak po třech dnech mu dají jako kompenzaci 100 USD. Rychle jsme se oklepali a šli půjčit naše auto. Půjčoven bylo na letišti asi šest. A jedno měly společné - nemáme žádné auto k zapůjčení... :(  Nechápali jsme to. V Lisabonu na letišti jsme viděli nejmíň tisíc aut a z toho jsme odvodili, že v několikanásobně větším BA, jich bude několikanásobně víc. Nebylo. Později se ukázalo, že jich tam měli všehovšudy 300. Začalo mi být špatně. No, nevadí, vyrazíme do města a půjčíme si nějaké tam.
Jeli jsme taxíkem. Denis byl bezva, vzal nás do auta všechny a vůbec mu nevadilo, že nás je moc. Neplatili jsme za kilometry, ale za osoby a spokojenost byla na obou stranách. Vzal to nejkratší cestou, i když jsme byli cizinci :) Odložili jsme kufry v zamluveném hostelu a vyrazili do města. Po cestě jedna autopůjčovna - nic. V infocentru nám řekli, že ve městě jich víc není. To už jsme byli opravdu vyřízení a došli jsme k závěru, že nás psychicky podpoří jen dobré jídlo. Nechali jsme se nasměrovat do nejlepšího steak housu. A bylo to báječné. Těžko popisovat, jaký dojem to na nás udělalo. A ta chuť!!! A těžko popisovat, jaký dojem jsme udělali my Češi, když jsme objednávali pivo. Žízeň byla veliká - v Praze jsme odlétali v -6°C a přistáli jsme do +35°C... Pamatovali si nás i za 14 dní, když jsme se tam vrátili a vítali nás s radostí :)
Od jídla jsme se vrhli rovnou do víru zábavy. Začátek Dakaru a představování posádek byla jedna obrovská šou a my jsme si to moc užili. Když jsme kolem třetí ráno šli na kutě, neměli jsme žádné splíny.
Vstávat, nasnídat a hledat auto a kufr! Jako další možnost jsme zvolili vnitrostátní letiště. Tam také auto neměli, ale to už nám jely mozky naplno a výsledek? Doletíme kousek po trati Dakaru letadlem a půjčíme si auto tam. Super! Oběhla jsem všechny půjčovny, jestli mají na tom letišti pobočku a v ní volné auto, pak jestli jsou letenky (létalo to často, jako u nás jezdí vlaky). Pak jsme auto zarezervovali, letenky zaplatili. Hurá! Teď už jen ten kufr.

Já s Venou jsme jeli taxíkem zpátky na mezinárodní letiště a zbytek výpravy zatím fotil rybáře. To není moře, ale ústí řeky Rio de la Plata. V těchto místech má asi 60 km na šířku.
Dobývání ztraceného kufru byl největší překladatelský oříšek. Vena měl několik požadavků na tlumočení (dámy odpustí, ale budu psát doslovně):" Překládej! Děvenko, neser mě, ten kufr tady bude nebo mi ho přivezete do nějakýho toho Buenos Prdeles nebo kam to jedem!" říkal to ovšem láskyplně a s úsměvem :) Přeložit jsem to nezvládla a slušně jsem požádala o kufr. A co myslíte? Měl ho tam! Jupííí! Naše dobrodružství může začít.
Let, přistání i vyzvednutí auta proběhlo dobře. Měli jsme na Dakar den náskok (popoletěli jsme si 1300 km). Začali jsme tedy národními parky. Jeden byl s tučňáky a druhý s tuleni a lvouny. Krása. Nálada úžasná.
Na místo jsme ale dorazili za tmy, tak jsme nejprve přespali. Vyjeli jsme ven z parku a rozhodli se nocovat u silnice. Provoz - 1 auto za celou dobu, takže dobrý. Naše první noc v Argentině (hostel nepočítám). Skoro celou noc jsem nespala, protože kdykoliv zašustil stan, byla jsem hrůzou ehm vedle, co nás to jde sežrat... Nesežralo nás nic, ráno kluci vyskočili jako rybky, já teda dost leklá a jeli jsme vstříc dobrodružství.

K večeru jsme dorazili do města, kde měl mít Dakar bivak. Hned na kraji jsme potkali jeden závodní kamion, kterého jsme se drželi a on nás dovedl na místo. Ale jak se dostat dovnitř, když je to oplocené a vstup hlídají? " Tvař se, žes to tu koupila a pojď!" Skvělá metoda a funguje :) Uvnitř jsme našli všechny české posádky a podzravili se s nimi. Až na Aleše Lopraise jsme je všechny znali z offroadmaratonu. A s Alešem jsme se seznámili tam :) Od Marka Spáčila jsme dostali týmová trička, která se stala našimi vstupenkami do bivaku pro další dny. Ty se odehrávaly ve stejném scénáři. V noci jsme se pozdravili v bivaku s klukama, pak jsme dojeli kus po trati na vhodné místo k fandění, vyspali se, počkali až projedou české kamiony, hupli do auta a vyrazili po trati za nimi. V bivaku jsme je pozdravili...

Při jedné z posledních etap, kterou jsme s Dakarem trávili, jsem náhodně v bivaku našla rozpis trati na další den, kde bylo napsáno, že na konci dalšího dne jsou duny. To by bylo něco, vidět je jezdit v dunách! Klucííí, víte, co jsem zjistila?... Než jsme se nadáli seděli jsme opět v autě a po právě absolvovaných šesti stech kilometrech byla před námi stejná vzdálenost. Věděli jsme, že času je málo, když chceme hodně vidět. Podle rozpisu jsme vypočítali, že musíme dorazit na místo po poledni. Jeli jsme, co to šlo a ... stihli jsme to. Utahaní, nevyspalí, ale šťastní, že uvidíme posádky v dunách. Vyrazili jsme pěšky (s autem nás tam nepustili) proti směru kousek do pouště, aby byl zážitek ještě intenzivnější. Šli jsme asi 5 km a začalo nám být podezřelé, že ještě neprojela žádná posádka. Nevadí, počkáme. Usadili jsme se a čekali. Asi po půl hodině přijel pořadatel, že v dunách byly nějaké problémy, takže museli změnit trať a tudy se nepojede. To snad ne! Doplahočili jsme se tedy zpátky k cíli etapy. Chvilku jsme sledovali, jak dojezdy probíhají. Po chvilce jsme dospěli k názoru, že situaci zachrání jen pořádný steak. Stejně se blížila bouřka...

Vody spadlo opravdu dost, u nás by z toho byly pěkné záplavy, ale druhý den v poledne byla poušť zase úplně suchá. Naše dobrodružství pokračovalo ve stejných kolejích. Zpestřili nám ho pouze diváci. Když jsme u dalšího bivaku vystoupili z půjčeného terénního auta v týmových tričkách, seběhl se okolo nás dav a všichni se chtěli fotit a podstrkovali nám různé papírky na podpis. Co bychom neudělali pro své argentinské přátele... Anglicky nemluvili a česky mi nerozuměli, že jsme taky jen diváci a navíc jsme se několik dní nemyli a já nevím, co ještě. Byli nadšení, že ulovili fotky a podpisy "závodníků".

Naším posledním dakarským bivakem byla Mendoza. Nad ní se vypíná nejvyšší jihoamerická hora Aconcagua. A byl na ní sníh. Dole se blížily teploty ke čtyřiceti stupňům. Ráno jsme se rozloučili se všemi českými posádkami. Jejich cesta vedla do Chile, kam nás s půjčeným autem bez speciálního povolení nepustí. Vydali jsme se tedy na opačnou stranu. Ještě jsme si chtěli prohlédnout trochu argentinské přírody.
Jaká to byla krása, napíšu zase příště...