Argentina naposledy

Po týdnu zběsilé jízdy při Rally Dakar nám začala dovolená. Přestalo každodenní dohánění konvoje, stovky ujetých kilometrů během pár hodin a začínal relax. To byl plán, realita byla jako obvykle někde úplně jinde, ale to trochu předbíhám.
V Mendoze jsme se vydali na severovýchod, abychom překonali zhruba 1800 km k vodopádům Iguazú, s malou zastávkou v jiném parku. Zkraje cesty jsme přibrzdili pro pár informací v informačním centru v malé vesničce. Pan domácí nám nabídl hned snídani a byl velice milý a vstřícný. Dostali jsme výborný čaj a domácí marmeládu. Vzal nás taky za dům, kde už se chystali na setkání s přáteli u pečeného selátka. To se peče zcela odlišně od našich zvyklostí a my jsme to na naší cestě viděli už vícekrát. Zatímco u nás se vepřík napíchne na tyčku a pak se k němu hledá trouba (myslím trouba, co ho bude pořád otáčet), v Argentině vepříka rozříznou a roztáhnou naplacato jako vydělanou kůži, připevní k roštu a pak pečou z jedné nebo druhé strany. Troubu nedělá nikdo, baví se všichni.
Po krátkém odpočinku jsme vyjeli dál. Do národního parku Ischigualasto - Valle de la Luna jsme to měli jen pár kilometrů. Jedná se o rozsáhlé území, které se skládá z několika druhů usazených hornin. Krajina je zcela bez života, ale rozmanitost a barvy skal vám to vynahradí. Vyhlídková trasa se projíždí autem pod vedením průvodce, který pečlivě kontroluje, jestli se mu někdo neztratil. Projeli jsme okruh asi 40 km s několika místy na focení a název Měsíční údolí jsme uznali jako naprosto přesný.

Odpoledne jsme projížděli vinicemi a zlákal nás obchod s argentinskými víny. Všichni zkušení vinaři :) Bylo nám hned jasné, že ten demižon vína je tak levný, protože to je velmi kvalitní domácí víno, a proto si jistě všichni na těch pěti litrech pochutnáme. Rozhodli jsme se, že ještě pár kilometrů popojedeme, než se utáboříme. Podle mapy jsem našla nedaleko řeku, ve které jsme se chtěli umýt. Proč je značená čárkovaně jsme zjistili, když jsme přejížděli asi čtvrtou, stejně značenou a stejně vyschlou. Koryta řek jsou plná jen v zimě, ale my byli (přestože byl leden) v plném proudu léta. Po dvou stech kilometrech jsme to vzdali a další vyschlé koryto řeky použili jako místo pro kemp. Ihned jsme se vrhli s plastovými hrnečky v rukou na víno. Ta barva, ta vůně... A ty nabarvené pusy po napití... Fůj, co to je? Už dopředu jsem hlásila, že toho moc nevypiju, ale že vyčerpám všechny své síly, abych dopila první hrnek... Kvalita zcela odpovídala ceně. Pepča to taky brzy vzdal, ale ostatní se hecli a dali celý demižon.
V noci mě probudily divné zvuky. Někdo chodil okolo auta. Třásla jsem se strachy a čekala, kdy uslyším startovat motor. Vzbudila jsem opatrně Pepču, ani jsme nedýchali. Kroky se blížily k nám, ale zněly tak zvláštně. Zakázala jsem mu, aby jakkoliv zasahoval. Ať si každý vezme, co chce, hlavně, ať to přežijeme. Po chvíli už nebylo slyšet nic a my jsme zase usnuli. Ráno jsme nejprve obhlídli, co chybí (stopy byly jasně vidět, ale nechybělo nic). Pak jsme vše vyprávěli klukům. Pavel se začal smát a přiznal se, že ho víno vyhnalo na záchod a měl po něm trochu nepravidelný krok. Ne, nedělala jsem zbytečný poplach...

Po snídani jsme se rychle vydali na další cestu, protože jsme večer spočítali, že kilometrů zbývá moc a čas se nám krátí. Zbytek cesty jsme dojeli na jeden zátah a střídali se v dřímotě i řízení. Další ráno jsme byli na místě. Teplota vzduchu kolem 40°C a vlhkost téměř 100%. To jsou vodopády Iguazú. Nejsou zdaleka nejvyšší, jeden stupeň asi 70 metrů, ale celá jejich délka je něco přes dva kilometry a jsou překrásné. Hukot vody a její síla je zcela ohromující a sebere vám dech. V řece pod vodopády (v dostatečné vzdálenosti) jsme se i vykoupali. Všude běhala spousta ještěrek, zhruba půlmetroví ještěři, dotěrné opičky a létali okolo nás obří motýli.

V noci pršelo, proto měla řeka druhý den mnohem větší průtok. Jeli jsme se na vodopády podívat z brazilské strany a došli jsme až k místu nazvanému Ďáblův chřtán. Byla to nádhera. Jak však zhodnotil Pavel:"Zase voda, všude voda, sakra pojďte někam na pivo." V klidu jsme dokončili prohlídku, k večeři si vychutnali steaky, vyspali se a vydali se na zpáteční cestu do Buenos Aires. Bylo před námi asi 1500 km. Jeli jsme v kuse, spali jsme střídavě za jízdy. Po cestě jsme pozorovali stáda dobytka a olizovali se ;) Když jsme viděli odbočku na El Dorado, jeli jsme si ho prohlídnout.

Na snídani jsme zastavili v malém městečku. Opět jsme se setkali s velmi milými lidmi. Pan domácí si chtěl moc povídat, ale anglicky neuměl on a španělsky zase my. Když ale zjistil, že máme španělsko - český slovník, začal v něm listovat a ukazovat na potřebná slova. Stejně jsme pak postupovali i my, k tomu jsme všichni přidali mezinárodní signalizaci rukama i nohama a rozuměli jsme si dokonale. Pozvali nás na místní karneval, podobný tomu brazilskému. Když jsme vysvětlili, že v době karnevalu bychom už měli sedět v letadle, všem nám to bylo líto. Jako malou kompenzaci nám předvedli chystaný kostým, kterému ještě chyběly nějaké úpravy. Naprosto nechápu, jak ta drobná a hubená dcera může něco tak těžkého unést, při tom tančit a ještě se usmívat.
Do Buenos Aires jsme dorazili odpoledne. Po chvilce hledání jsme našli parkoviště poblíž centra a volné pokoje v hotelu s rozumnými cenami. Byli jsme utahaní, proto jsme nejprve na chvíli zalehli. Pak nás ještě čekala obchůzka nezbytných suvenýrů a večeře v oblíbeném steak housu La Estancia. Vítali nás s úsměvem jako dobré přátele a my jsme nezůstali své pověsti nic dlužni. Kolem půlnoci jsem se nechala odvést na pokoj (přece jen jsem strašpytel) a kluci vyrazili ještě za zážitky. Ráno jsem měla oči navrch hlavy, když mi to vyprávěli a děkovala, že měli dost sil neznámým svůdnicím odolat. Po snídani jsme se rozloučili a odjeli na letiště. Měli jsme krásný pocit, že na chvíli byla Argentina naše. Třeba se tam ještě někdy vrátíme...